Ponížená

(tento text nemá žádný reálný základ a je pouze výplodem mojí fantazie – pozn. aut.)

Petra mě odjakživa fascinovala svou nádhernou, dokonalou postavou, dlouhými tmavými vlasy. Taky toho náležitě využívala a dávala tak nějak všem okolo sebe najevo, že ona je „někdo“. Flirtovat – to bylo její, ale když by se už něco mělo pohnout trošku víc dopředu, odpískala to způsobem – „ty na mě nemáš. Pořád jsem přemýšlel, jak ji dostat, jak jí trošku srazit to přehnané sebevědomí.

Jsem „ulítlej“ na gumu a latex, a tak jsem pořád všechny svoje myšlenky na její ponížení s tím spojoval. Viděl jsem ji od hlavy k patě oblečenou v tomto materiálu a ještě uvězněnou v nějakém gumovém spacím pytli … tato představa mě brala čím dál, tím víc. A nakonec jsem se pevně rozhodl dostat ji tam, kde zatím byla jen v mých fantaziích.

Znali jsme se poměrně dlouho a věděl jsem, že Petra je ochotná k všelijakým „špatnostem“ a experimentům. I když dosud se podobné věci odehrávaly pouze na slovní úrovni. Ona to vždy vyhnala až téměř na špici a pak dost! A tak jsem jí navrhl jistou sázku (je jedno o co, předmět sázky není podstatný), o níž jsem byl přesvědčen, že do toho půjde. Každopádně, výsledkem sázky bylo, že když prohraje – budu si s ní moci udělat, co budu chtít. Co s ní budu provádět nebo jak mi bude k dispozici nevěděla, ale že to bude mít částečně sexuální podtext, jsme od začátku jasné pro oba. Udělala přesně to, co jsem chtěl - byla si sebou tak jistá a přesvědčená, že sázku vyhraje a „platit“ budu já a tak na to přistoupila. Mírně mě zneklidňovala jen jedna věc. Když prohraje a já jí řeknu, jak mi má být po vůli – podvolí se???  Přemýšlel jsem, jakým způsobem to mám zjistit … nakonec jsem se jí na rovinu zeptal – odpověděla, že si za svým rozhodnutím stojí a že žádný podraz očekávat nemusím. Tím bylo vyřešeno poslední dilema a mohlo se jít na věc…

Sázku následně prohrála a já věděl, že teď se mi konečně splní zprvu téměř absolutně nereálný sen – budu mít Petru plně ve své moci. Seděli jsme v restauraci u sklenky vína a já jsem Petře začal nastiňovat, co se s ní chystám udělat – zatím ovšem jen tak zlehka – že si budeme užívat, ona mě bude obskakovat, trošku mi sloužit atd.. Úplně jsem karty nevyložil. Sem tam se mě zeptala na nějaké podrobnosti, ale já obratně kličkoval kolem onoho „latexového“ jádra věci. Jen jsem jí naznačil, že pro ni mám připraveno překvapení. Zadíval jsem se na ni a už jsem viděl téměř živě, co s ní všechno budu provádět, jak ji postupně budu zahalovat vrstvami gumy a ona pod gumou bude ztrácet svoji krásnou dívčí tvář, vlasy, postava se obtaženým latexovým obalem úplně změní a nakonec bude jen bezejmennou gumovou sochou, gumovou hračkou pro moje potěšení. Tak jsem se do toho vžil, že jsem ani nepostřehl, že na mě Petra mluví …

„… posloucháš mě vůbec?“ …“ co?, jo, jo,“, začal jsem koktat, „samozřejmě, že tě poslouchám. Promiň, nějak jsem se zamyslel.“ Na co jsem myslel, jsem jí pochopitelně říci nemohl. Musel jsem se trošku od svých fantazií odpoutal, abych s ní zase chvilku mohl rozumně komunikovat. „Vzala sis v práci na nějakou dobu volno?“ Chápeš, abychom nemuseli sledovat čas“. Pohotově odpověděla, že ano – má dovolené, že by ji mohla rozdávat – minimálně 14 dní ji prý nikdo postrádat nebude. „Tak můžeme jít?“ vyzval jsem ji k odchodu.

Tak jsme se k večeru dostali až ke mně na chalupu. No, spíš to byl výstavní dům s asi 10 pokoji. Navenek solidní vilka se dvěma byty. Že jeden z nich, ten menší, byl uzpůsoben, jako „gumová klinika“, neměla Petra ani tušení. Vešli jsme dovnitř – do toho „normálního“ bytu, nalili si něco k pití. Udělal jsem lehčí večeři a potom jsme spolu ještě chvíli seděli a povídali o všem možném. Nakonec mi řekla, že přemýšlela, jakým způsobem se mně má „vetřít“ do přízně. Ale tak, aby to nevypadalo, že má o mě nějaký abnormální zájem, prostě, aby nezačala ona. A že jí vlastně ta moje sázka přesně padla do noty. Že jí vůbec nevadí, že prohrála a řekla mi, že je moc ráda, že do té sázky šla. Tím mě dostala – najednou jsem si pomyslel, jestli jí mám udělat, co jsem si představoval… A pak při vzájemném skládání komplimentů následovala „návštěva“ ložnice a s tím spojené hrátky. Nádherně jsme si užili. Z Petry pak navíc postupně spadly poslední zábrany, když viděla, jaký způsobem se věci ubírají a představovala si, jak to tady těch 14 dní v pohodě prožijeme. Jen se pořád ptala, kdy přijde to překvapení. To však nevěděla, co jsem oním překvápkem myslel. Během našich sexuálních hrátek Petra ani nepostřehla, že jsem jí do pití přimíchal trošku uspávacího prostředku. Ne moc, věděl jsem, že toho nějak zvlášť nebude zapotřebí – svoje vykonalo i příjemné sexuální vypětí – usnula jako špalek. V tu chvíli jsem byl rozhodnut – jdu do toho!

Přenesl jsem ji do druhého bytu – na svoji „gumovou kliniku“. Položil jsem ji na postel, na které bylo gumové povlečení, přikurtoval jsem ji za nohy a ruce, aby neměla tendenci někam utéct – jako na záchytce. Přes hlavu jsem ji natáhl kuklu s otvorem pro nos a ústa a nechal ji odpočívat před náročným gumovým pobytem v mém království.

Ráno jsem se nemohl dočkat až se půjdu podívat na svoji gumovou oběť. Opatrně jsem vstoupil do místnosti, kde Petra ležela. Byla vzhůru a bojovala s pouty. Transparentní latex přikrývky byl přilepený na jejím holém těle a bylo vidět, jak je pod ním zpocená. Chvíli jsem se kochal pohledem na Petru a pak jsem ji pozdravil: „Dobré ráno, Petruško!“. Odpovědí mi bylo odseknutí: „Co to má znamenat“, okamžitě mě rozvaž! Tohle jsme si nedomluvili!“.

„Pozor, lásko, slíbilas´, že když prohraješ, budeš mi v čemkoli k dispozici,“ odpověděl jsem. „A já jsem se rozhodl, že si z tebe na nějakou dobu udělám svoji gumovou pannu, hračku pro své potěšení a uspokojení.“

„Hned mě pusť! To si odskáčeš!“ štěkala na mě.

„Nech toho vyvádění nebo ti dám roubík“, zvýšil jsem hlas. „Teď ti přiblížím to slibované překvapení.“

V tu chvíli zpozorněla a přestala se vrtět.

„… postupně tě budu oblékat do latexu a gumy. Bude tě obalovat jedna vrstva za druhou - kombinézy, kukly, celotělové vaky. Tvé krásné vlasy ukryjeme pod gumovou pokrývku, i obličej překryjí latexové kukly – představ si, jak ztrácíš tvář. Už nejsi Petra, ale gumová socha bez vlastní identity, bez vlastního já. Ztratíš nad sebou kontrolu. Budeš uvězněná v gumovém kokonu a ve všem odkázaná pouze na mě.“

Podíval jsem se na ni a viděl, že se téměř ani nepohne, jen poslouchá s otevřenou pusou. Jako by tomu nemohla uvěřit. Ona, nádherná dívka se má stát „něčím“, prostě jen nějakou věcí. Ona, která si na sobě nesmírně zakládá, má být zbavena všeho, co ji činí krásnou. Netrpělivě jsem čekal na její reakci – a přišla taková, jakou jsem čekal: „To mi nemůžeš udělat. Je mi to nepříjemné. Nemám zájem se do něčeho podobného navléct. Jsem strašně zpocená a chci se vykoupat. Chci jít pryč! Žádné tvoje výmysly dál snášet nebudu!“

Nereagoval jsem na to a ona pokračovala. Ale už podstatně jiným tónem: „Prosím, nenuť mě k tomu. Nedělej mi to. Já v něčem podobném nevydržím. Určitě latexovou kombinézu na sobě nesnesu a v kukle se budu dusit. Mám strach ze stísněných prostor.“

A já nelítostně přilil další olej do ohně: „Jo, abych nezapomněl - co se týká používání koupelny, WC, jídla a pití, pohybu a konečně i dýchání – to ti budu regulovat já. Vím, jak si čistotná a tak tohle pro tebe bude další ponížení, které budeš muset absolvovat.“

Najednou úplně zmlkla. Řekl jsem si, že přišel ten pravý moment. Sundal jsem jí kuklu a podíval se ji do očí. Bloudila jimi po mém obličeji, jako by hledala něco, náznak v mé tváři, který jí řekne, že to nemyslím vážně. Já se ale na ni díval bez mrknutí oka. A pak zřejmě, když nezahlédla kousek soucitu, se jí v očích objevily slzičky. Snad se snažila mě obměkčit – ale já už jsem byl pevně rozhodnutý – tuto příležitost „dostat ji“ už nepustím. Stroze jsem jí poručil – „od této chvíle mě oslovuj pouze Pane, na nic jiného reagovat nebudu!“

„Prosím, … ne, … nedělej to …

„Jen ti chci říct, že nyní se stáváš mojí subinkou vydanou mně na milost. Snaž se spolupracovat, protože v opačném případě bych byl nucen donutit tě k součinnosti jiným způsobem. A ten by se ti stoprocentně nelíbil“.

A v tu chvíli se v Petře ještě objevil náznak vzdoru: „Jak mě chceš donutit? To se ti nepodaří!“ a začala sebou zase házet v poutech.

„Myslíš?“,  klidně jsem odvětil, „sama říkáš, že se potíš a zpocené vlasy pro tebe určitě nejsou nic příjemného … a tak ti od nich pomůžu. Ostříhám tě dohola a ještě ti hlavu oholím žiletkou. To bude pod ten latex úplně nejlepší! A víš co? Já to udělám asi hned …“

Teď spustila naplno – začala brečet – „Ne, prosím tě, ne! Pusť mě. Co jsem udělala, že mě takhle trápíš? Vždyť si říkal, že si jen trochu užijeme a teď …“, 

nenechal jsem ji domluvit: „Vždyť si užijeme – uvidíš, nakonec se ti to bude líbit. Neboj, když budeš hodná, holit nebudeme. A jak že mně to máš říkat?“

„Ne, já nechci“ …

Co že jsem nyní pro tebe?, zeptal jsem se znovu.

„Prosím, nechci to …, Pane“ vzlykala.

„No vidíš, že to jde. Takže přistoupíme k tvé přeměně. Během toho budeme dělat fotodokumentaci a určitě něco natočíme. Mám novou videokameru, tak ji hned vyzkoušíme.“

Odvázal jsem ji a pomohl jí postavit se. Jak byla přes noc přivázaná v jedné poloze, tak měla trochu problémy s pohybem. Nechal jsem ji protáhnout. Myslel jsem, že se bude snažit nějak bránit nebo utéct mi, ale chovala se jako beránek. Říkal jsem si, jestli je to klid před bouří nebo jestli má opravdu strach z toho, že bude dohola.

Rozhlížela se po místnosti, kde kromě postele, na které nocovala, bylo ještě upravené gynekologické křeslo a na vešácích bylo pověšeno nepřeberné množství gumových oděvů - kombinézy, masky, kukly. Kombinézy od obyčejných po speciální, že po jejich obléknutí nebylo na člověku vidět kousek kůže, též nafukovací obleky a spousta dalších oděvů pro „specifické“ účely. Některé masky byly jednoduché s otvory i bez, jiné byly zase určeny pro rozličné praktiky typu regulovaného dýchání, pissing apod. Ve velké otevřené skříni bylo uloženo latexové ložní prádlo – polštáře, přikrývky, prostěradla a různé latexové plachty. Vedle v komodě se nacházely punčochy, kalhotky, rukavice. Na zdech byla umístěna zrcadla – toho jsem hodlal využít, až budu Petru oblékat, aby se viděla celá, jak se bude „měnit“ v gumovou sochu.

Teď přede mnou stála nahá, jak ji pánbůh stvořil. Rukama si překrývala prsa a pohlaví. Styděla se, jak kdyby stála na jevišti. Prostor působil věším dojmem než byl díky zrcadlům a na Petře bylo vidět, že si v něm připadá jako ztracená, osamocená. To tam bylo její sebevědomí. A to mělo to pravé ponížení teprve přijít.

„Tak co, čím začneme, subinko?“

Neodpověděla, jen se na mě prosebně podívala. Už to nebyla ta hrdá a sebevědomá Petra. Působila odevzdaně, ale už poměrně klidně. Zřejmě se již nějak smířila se svým nadcházejícím osudem, i když, myslím, že si ještě nedokázala do detailu představit, co s ní budu provádět.

Přistoupil jsem k ní a podal jí dlouhé punčochy, a rukavice po ramena a body s výřezem pro prsa a přirození. Vše bylo z transparentního latexu.

„Obleč si to! Můžeš se k tomu posadit tamhle na postel.“ Neochotně si začala natahovat punčochy. Pozoroval jsem ji – byla krásná. Ještě víc mě však vzrušovalo vědomí, že ji ovládám, že dělá něco, co musí. Nechce to, ale musí.

„A teď tuhle kombinézu.“ Byla taky z transparentního latexu, takže Petra zatím své tělo pořád mohla vidět. Po chvíli tam stála v lesklé průhledné gumě – byl to skvělý pohled.

„No, a nyní nějakou kuklu. Ale předtím musíme schovat vlasy, abychom je nějak nepoškodili.“ A vzal jsem do ruky něco jako koupací čepici, která byla neprůhledná a měla tělovou barvu.

„Natáhni si to!“, poručil jsem jí. Za chvilku to měla na hlavě a schovala pod to své dlouhé vlasy. Upravil jsem jí čepici tak, že teď vypadala jako holohlavá. Podívala se do zrcadla a rozplakala se: „Pane, prosím, ne …

„Bez odmlouvání! Tady máš kuklu a pokračuj!“, podával jsem jí  transparentní kuklu s otevřeným obličejem. S pláčem si ji začala nasazovat, ale nějak jí to nešlo, tak jsem jí trochu pomohl.

„Moc ti to sluší – podívej se na sebe.“ Ale Petra, jak kdyby neměla odvahu a pořád koukala do země.

„Říkám ti, podívej se do toho zrcadla, subko! Víckrát ti to opakovat nebudu!“ zpřísnil jsem tón hlasu.

Pomalu zvedala hlavu a když se její pohled setkal s obrazem v zrcadle, začala ronit krokodýlí slzy. Mně se to líbilo náramně, nicméně pro ni to bylo něco nepřijatelného.

„Ještě trošku tě pozměníme. Tady máš ještě jednu kombinézu – je ze silné gumy s nafukovacími prsy, s rukavicemi“ (byly bez prstů – jenom jakési návleky), „ponožkami a kuklou s otvorem pro celý obličej. Tím tě do latexu uzavřeme celou. A navíc zde mám takovou speciální pásku, kterou přelepíme vstupní zip. Je podobná permanentnímu lepidlu a musí k tomu být druhá složka, potřebná k opětovnému odstranění. Tu mám pečlivě schovanou. Takže beze mě se z té gumy nedostaneš.“ Krátce jsem si ji změřil přísným pohledem a pokračoval: „Neboj, kombinéza má, jak sis určitě všimla, další zipy, které umožňují vykonávat tělesné potřeby a též přístup ke všem „důležitým“ partiím.“ Těmi posledními slovy jsem ji víc než uklidnil, spíš trošku naznačil, že sexuální podtext veškerého mého konání je stále aktuální.

„Jestli chceš, můžeš si odskočit na záchod. Máš poslední příležitost – pak, když budeš potřebovat, to budeš muset pustit do kombinézy.“ Poslechla. Když se vracela, se zalíbením jsem si prohlížel.

Postavila se doprostřed pokoje a upřeně se na sebe dívala do zrcadla. V očích se jí leskly slzy. Ani se nepohnula, když jsem přelepoval zip na zadní straně kombinézy. Za chvilku bylo hotovo. Bez mé pomoci v tom zůstane navěky. Byl jsem s dosavadním průběhem spokojen. Pak jsem Petře ještě obul boty na extrémně vysokém podpatku – tzv. „baletky“, v nichž stála na špičkách – moc pohodlné to pochopitelně nebylo, ale celkový dojem byl stále dokonalejší. Pořád tomu však něco chybělo… „už to mám“, pomyslel jsem si.

„Musím ti znehybnit ruce, aby tě nenapadlo nějak se bránit. Dej ruce za záda, dlaněmi k sobě“. Stáhl jsem jí ruce gumovými popruhy v loktech, předloktí a zápěstí a následně jsem obě její ruce nasoukal do latexového rukávu, zašněroval a popruhy pevně zafixoval přes prsa a kolem ramen. Byl na ni čím dál tím hezčí pohled, byla stále bezmocnější a to mě nesmírně vzrušovalo. Ještě jsem vše doplnil o další transparentní kuklu s otvory pro oči, nos a ústa. A zase je ji dal malý podnět k sebelítosti:

„Když vidím, co s tebou dělá, že se na sebe musíš dívat do zrcadla, tak ti radši ty oči zakryju“, a vzal jsem kuklu ze silného 5mm latexu. Skládala se ze dvou částí – přední obličejová a zadní s přezkami pro zafixování na hlavě. Měla otvory pro dýchání nosem a pevný lisovaný roubík – i v něm byl malý otvor pro dýchání nebo ho bylo možné použít pro příjem tekutin. Pomalu jsem se s kuklou přibližoval  k Petřinému obličeji. Bavil jsem se obavami, které se z výrazu v její tváři snadno daly vyčíst.

„Ne, Pane, já to nechci!“, vykřikla a začala uhýbat hlavou. Musela držet rovnováhu, protože s rukama spoutanýma za zády to bylo složitější a boty – baletky – taky větší stabilitu nezajišťovaly. 

„Nedávejte mi to na hlavu, budu dělat všechno, co budete chtít, jen mi, prosím, nenasazu…“, nedomluvila.

Nasadil jsem jí obličejovou část. Roubík jí lehce vklouzl do pootevřených úst a vzápětí jsem jí na hlavu přitlačil i zadní díl kukly a postupně přezkami upevnil k přední části. Vůbec se jí to nelíbilo. Bylo zřejmé, že pláče, házela hlavou, snažila se křičet do roubíku, ale ten tlumil její hlasové projevy spolehlivě.

„Nech toho, nic se ti neděje!“, okřikl jsem ji. Trochu se uklidnila, ale ne úplně. Nicméně to už bylo přijatelné. Už bylo slyšet jen huhlání a vzlykání do roubíku.

Následně jsem jí na tělo připevnil postroj, abych ji mohl vyzvednout a zavěsit na kladku, pověšenou u stropu. Zatím stála na zemi a kladka držela její balanc.

„Petruško, teď si se staneš královnou Egypta – provedu na tobě mumifikaci“. Má slova byla opět provázena nesouhlasnou reakcí gumové subinky.

„Ale nejdřív ti zajistím stálý přísun slasti a vzrušení“, a otvorem v rozkroku kombinézy jsem ji do přirození zasunul vibrátor. Pak jsem na kombinéze zapnul zip a ten „dráždidlo“ zafixoval. Zřejmě se to Petře příliš nelíbilo, protože to její „mmmmm“ přes roubík neznělo jako kladná odezva na mnou provedené zpestření mumifikace.

Následně jsem jí spoutal nohy v kotnících, u kolen a na stehnech, pak ruce v latexovém rukávu ještě připoutal k tělu a potom jsem ji začal od nohou omotávat latexovou páskou. Snažila se sebou házet, ale za prvé jí to nebylo moc platné – měl jsem její tělo před sebou jako na talíři, protože bylo všude dostatek prostoru pro „práci“ a stejně se nemohla bránit a za druhé balanc na špičkách ji moc prostoru pro uhýbání neposkytoval. Nádherně jsem si její mumifikaci užíval. Pomalinku jsem omotával jeden závit latexu za druhým kolem jejího nádherně tvarovaného těla. Sledoval jsem, jak jí latexová páska překrývá původní latexovou vrstvu kombinézy, kterou měla na sobě oblečenou. Občas jsem na chvilku přestal a sledoval její reakce. Snažila se hýbat a jakoby se dostat z jejího gumového obalu a i přes roubík bylo slyšet, že pláče nebo spíš vzlyká. Představoval jsem si, co se jí asi honí hlavou. A mě to vzrušovalo – a to úplně maximálně… Bylo to přesně to, co jsem chtěl.

                Když jsem dokončil omotání těla i hlavy latexovou páskou – nechal jsem ji volné akorát nosní otvory a otvor v roubíku na dýchání – stála přede mnou černá gumová mumie, která se teď pohybovala je minimálně. Latexové vrstvy konaly dobře svoji funkci.

                „Subinko, nyní provedeme malé dechové cvičení spojené s drážděním“, prohlásil jsem vážně, jaksi doktorsky či profesorsky. Odpovědí mi bylo opět nesrozumitelné huhlání do roubíku. Ze zdi jsem sundal plynovou masku s dýchací hadicí a nasadil ji Petře. Pokusila se uhnout, ale jak jsem již říkal, latex umožňoval jen minimální pohyb. Upevnil jsem jí masku na hlavu a zkusil omezit přívod vzduchu – jen tak napůl, částečně. Vykřikla – i když vše utlumila kukla s roubíkem a pak i plynová maska. Vůbec se jí to nelíbilo – ale jiný projev jsem ani neočekával.

„No, a trošku toho dráždění“, s těmito slovy jsem pomocí ovladače vyvedeného ven z mumie pustil vibrátor. Začala se kroutit, co jí guma obtažená na jejím těle dovolila. Po chvilce jsem jí uzavřel dýchací hadici. Držel jsem ji uzavřenou a poslouchal Petřiny tlumené hlasové projevy. Pak jsem vždy na chvíli uvolnil hadici, aby se mohla vydýchat a opět následovalo „ubrání kyslíku“. Do toho jsem střídal rychlosti na vibrátoru. Petra se v mumii kroutila, cukala sebou – byl to skvělý pohled a já cítil, že se brzy udělám. A aby z mého orgasmu měla něco i Petra, přinesl jsem si inhalátor na „přírodní sekt“ – nádobu, která se připojí na hadici od masky, dá se přes ni dýchat, ale vdechujete i vůni moči nebo toho, co právě v té nádobě je. Do tohoto inhalátoru jsem se vystříkal a připojil ho na dýchací hadici vedoucí k masce mojí gumové subinky. Teď vdechovala spolu se vzduchem i aroma mého spermatu. Nechal jsem tedy přidušování a věnoval se regulátoru vibrací na „vetřelci“ v jejím lůně. Najednou se tělo Petry vzepjalo a i přes gumové vrstvy na něm bylo vidět záchvěvy právě probíhajícího vyvrcholení. Potom jsem Petře sundal plynovku a nechal ji trošku vydechnout. Vibrátor jsem ale nevypnul, jen jsem ho stáhnul na minimum.

                V té době jsem už měl v hlavě další nápad, při kterém využiju její nehybnost. Přistavil jsem za ni pojízdné poutací lůžko, opatrně ji odpoutal od závěsu na kladce a položil na zmíněné lůžko. Odmotal jsem jí latexovou pásku z hlavy, stáhl z hlavy kuklu ze silné gumy a pak i tu transparentní. Teď měla moje subinka opět zcela volný obličej. Byla zpocená jak myš.

„Jak se ti to líbilo?“, zeptal jsem se. Petra se na mě ani nepodívala a už vůbec neodpověděla. „Neumíš mluvit, subino? Na něco jsem se tě ptal! A dívej se mi do očí když s tebou mluvím!“ zvýšil jsem hlas. Pomalu zvedla oči, ve kterých se leskly slzičky a špitla: „Prosím tě, už dost…“. „To se mi snad jen zdá – ty nevíš, jak mě máš oslovovat? A moje otázka snad byla jiná!“ zařval jsem. Opět rezignovala: „Líbilo se mi to, Pane.“, pronesla s pláčem.

„Neřvi mi tady, mě těma svýma slzama neobměkčíš. Teď zkusíme smyslovou deprivaci – omezím tvoje smysly, vnímání – čich, zrak, sluch, pojem o poloze těla. Pěkně se přitom odreaguješ, uvolníš. Uvidíš, že ti to jenom prospěje.“ A v tom mě napadla ještě jedna perlička. „Životodárná tekutina“ – moje sperma! Přistoupil jsem k Petře se slovy: „Ještě jednu věc – tvůj zpocený obličej potřebuje nějakou výživnou pleťovou masku.“ Nechápavě na mě koukala a tak jsem jí ukázal inhalátor se svým semenem. Vtom jí to došlo – „Proboha, prosím tě ne … nedělej … nedělejte to, Pane!“ Víc už říct nestačila – rozetřel jsem jí sperma po obličeji – něco jí steklo do úst, do nosu a měla zalepené oči. „Aby maska mohla líp působit, nasadím ti kuklu. Má jen otvory pro nos, aby to zbytečně někam nevyteklo.“ Natáhl jsem jí kuklu z průhledného latexu v tělové barvě. Teď Petra už skoro hystericky brečela, ale já v tu chvíli neměl nejmenší chuť na slitování.

Přes průhledný latex bylo krásně vidět, jak se moje semeno rozlilo kolem její tváře. Pak jsem jí opět omotal hlavu latexovou páskou pro dokonalý dojem mumie.

A následně jsem zahájil úpravu své gumové hračky pro smyslovou deprivaci. Čich už byl korigován vůní spermatu, zrak částečně latexovou kuklou. Úplného zrakového omezení jsem dosáhl neprůhlednou černou gumovou kuklou pouze s otvory pro dýchání nosem a navíc měla v oblasti uší vymodelovaná jakási sluchátka, která eliminovala sluch. A pro ztrátu pojmu o poloze těla jsem si pro Petru připravil nafukovací vak, který měl otvor pro obličej. Petřina ústa a nos obepnula dýchací maska – taková jakou používají třeba anesteziologové, kterou jsem jí za hlavou připevnil fixačními pásky. Potom jsem gumovou oběť nasoukal do vaku, zapnul a přepásal asi 12 silnými gumovými popruhy s přezkou. Přinesl jsem si malý kompresor a začal nafukovat vak. Skvěle se vytvaroval podle popruhů – vypadalo to úžasně! Na dýchací masku jsem nasadil ambuvak. Než pro nějaký zřejmý záměr, jsem ho na masku připojil spíš pro umocnění celkového pohledu a estetického dojmu. A na závěr jsem vak s Petrou připevnil přes kovová oka, která byla na každém popruhu, na závěsnou konstrukci visící ze stropu. Tím byla smyslová deprivace dotažena do konce. Když jsem toto dokončil, byl jsem poměrně unaven – řekl jsem si, že si trochu odpočinu a Petra bude mít aspoň delší čas na „gumovou“ relaxaci před dalším výcvikem …

Vzbudil jsem se asi po 4 hodinách. Na hodinách bylo kolem deváté večer. Říkal jsem si, že Petruška se bude ve svém úboru už asi koupat v potu.

„No, jo. Budu se na tebe muset zajít podívat“, pomyslel jsem si nahlas. Cestou do mé „gumové ordinace“, kde byla Petra podrobována latexovému výcviku už se mi v hlavě honily nápady, co s ní provedu v následujících chvílích. Zjistil jsem, že už jen při těchto představách mi zase stojí.

                Přišel jsem do místnosti a chvilku jsem se se zalíbením koukal na gumový kokon visící na popruzích. Pohled to byl úplně nádherný. Choval jsem se tiše, aby Petra nevěděla, že jsem v místnosti s ní. Díval jsem se, jak sebou mírně hází a snaží se nějak vyprostit z gumového sevření. Její pohyby asi předtím byly intenzivnější, ale už byla vyčerpaná. Přes hadici byly slyšet tlumené vzdechy a sténání. Co jsem poznal hned – určitě se nejednalo o výlevy rozkoše. Opatrně jsem přistoupil k Petře a ucpal přívod vzduchu. Chvilku jí trvalo než si uvědomila, že se něco děje. Asi do té doby než se začala dusit. V tu chvíli se začala mrskat. Nechal jsem ji pár okamžiků „vycukat a podusit“ a pak jsem dýchací hadici zase uvolnil. Spustil jsem ji na lůžko, které jsem předem pod ni postavil. Vypustil jsem vzduch z vaku, sundal popruhy a postupně Petru „odmumifikoval“. Když už stála „na svých“, sundal jsem jí obě kukly a všechny latexové vrstvy až na tu základní – vlastně tu první z transparentního latexu. Na hlavě jsem jí nechal jen tu neprůhlednou čepici v tělové barvě, která jí překrývala vlasy.

                „No, tak se na sebe můžeš podívat, jak ti to sluší!“ řekl jsem a poslal ji před zrcadlo. Dívala se do země a už zase začala „natahovat“. „Zvedni tu hlavu a podívej se na sebe! Opakovat to nebudu dvakrát!“, zpřísnil jsem tón svého hlasu. Pomalinku zvedala oči od podlahy k zrcadlu. V okamžiku, kdy se její pohled setkal s pohledem jejího obrazu v zrcadle, jsem si všiml, jak se v jejích očích zračí zoufalství a bezmoc pramenící z toho, co se s ní proti její vůli děje. Nemohla uvěřit, že to, co vidí v zrcadle je ona – krásná a hrdá Petra. Teď tam viděla upocený obličej, ulepený od mého spermatu, i přes kombinézu bylo zřetelně vidět, jak je celá zpocená a po těle ji onen pot stéká v potůčcích. Chvíli to vypadalo, že na sobě tuto, pro ni tak frustrující skutečnost, nedá najevo, ale po několika minutách se usedavě rozplakala. Na okamžik jsem zjistil, že najednou je mi jí vlastně líto. Ale rychle jsem tu myšlenku zaplašil. Zase jsem se obklopil svými nápady a fantaziemi a vědomím, jak dlouho mi předhazovala, že ona je „někdo“ a já svým způsobem hračka pro její pobavení.

„Ne, ne – žádnou lítost! Teď si hraju já, holčičko!“, pomyslel jsem si – tentokrát pro sebe. Nesměl jsem dát najevo své chvilkové „zaváhání“.

                Nechal jsem ji ještě pár minut „kochat se“ pohledem na sebe a pak jsme přistoupili k další části latexového výcviku. Oblékl jsem jí svěrací kazajku se zadním zipem, zipem v rozkroku a s vnitřními rukávy. Navlékl jsem to na Petru, zapnul zip a vše pojistil pásky zapnutými na přezky přes zadní zip. Prohlížel jsem si ji  a v duchu jsem viděl jak ji budu mučit prsa přes otvory ve svěrací kazajce. Ty byly zatím překryté jakousi podprsenkou připnutou ke kazajce na cvočky. Pak jsem ji vzal za ruku a vedl ji ke speciálnímu polohovacímu gynekologickému křeslu.

„Vylez si nahoru!“, poručil jsem jí. „Pane, prosím Vás, už ne. Už to stačí …“ žadonila, když se škrábala do křesla, ale zůstal jsem neústupný – „bez odmlouvání!“. „Když budeš protestovat, víš, co tě čeká. Je to jasné?“ Opět už v breku špitla „ Ano, Pane, ale … „žádný ale!“, ukončil jsem stroze debatu. „A víš, co ? Abych nemusel pořád poslouchat nějaký tvý protesty, dám ti roubík“ a vzal jsem nafukovací roubík ve tvaru penisu. „Ne, prosí …“, víc říct nestihla. Roubík jí vklouzl do úst a umlčel její slovní projevy. Potom jsem jí pomohl na křesle zaujmout co nejpohodlnější polohu.

„No, to bychom měli. Radši přivážu, abys mi během této náročné fáze výcviku náhodou nespadla.“ Využil jsem k tomu kovové kroužky po bocích kazajky a pevně ji připoutal ke křeslu. Následně jsem jí přikurtoval i nohy k podpěrkám gynekologického křesla. Zkusila se pohnout – nešlo to. Maximálně o nějaké ty milimetry.

„Teď ti ještě znehybním hlavu, aby až budeme provádět následující terapii, jsi mně nemohla bránit ve „výkonu“. Zřejmě při představě, co s ní budu zase provádět, začala znepokojeně házet hlavou ze strany na stranu. „Nech toho, nebo…“ pohrozil jsem jí. Nasadil jsem jí kuklu ze silné gumy s otevřenou tváří. Kukla měla na sobě také připevněná oka, přes která jsem jí dokonale zafixoval hlavu.

                „Nyní na tobě, subinko, vyzkouším přístroj na opakované vynucené orgasmy.“ Odpovědí mi bylo „Mmmm“ – asi to měl být nesouhlas s mým počínáním. Navíc se Petra snažila vzepnout a nějak jinak dát najevo, že to, co chystám, se jí nelíbí. Pomalu jsem sklopil tu část křesla, kterou měla pod pánví a tím jsem měl naprosto volný přístup k jejím intimním partiím. Rozepnul jsem jí v rozkroku veškeré gumové vrstvy, které mě „dělily“ od jejího přirození. Když jsem k němu dostal, bylo na první pohled krásně vidět, že i když se vše děje proti její vůli, je vzrušená. Tělo ji zkrátka „zrazovalo“. Bylo „první v pořadí“ a až na druhém místě se nacházela její mysl, její rozum a vědomí. Ucítil jsem silné aroma nádherně „zpocené“ kundičky mísící se s vůní vzrušení a odérem zapařené gumy. To byla silná káva i na mě. V mžiku mi stál jako svíce! Bylo to jak na povel. Myslel jsem, že se udělám. Ale hned jsem se opanoval, i když to šlo jen s obtížemi. Když jsem se trochu uklidnil, přisunul jsem jí mezi nohy přístroj, všeobecně známý pod anglickým názvem „fucking machine“ – prostě „šukací stroj. Nasměroval jsem jeho umělý penis přímo na „místo určení“ a pořádně ho potřel lubrikačním gelem. Abych jí případně „pipinku“ neodřel. Petra byla v takové poloze, že mohla krásně vidět, co se jí děje mezi nohama. A vše ještě podtrhovalo zrcadlo naproti. Chtěla uhnout někam na stranu, aby ta „věc“ šla někam vedle. Jen ne do její pičky. Ale byla připoutána velice pevně, takže veškerý pohyb byl předem vyloučen.

„Jseš připravená?, zeptal jsem se Petry. „Tak začneme!“ „Hmmmm … nnnnn … mmmmm“, chtěla protestovat – roubík jí však víc nedovolil. Pustil jsem onu zázračnou mašinku, která se nikdy neunaví. Teď jsem se díval, jak je vůči tomu dráždění absolutně bezmocná. Když jsem se jí podíval do očí, stékaly jí po tvářích slzy. Přes roubík jí tekly sliny. Bylo to ponížení v pravém slova smyslu. Navíc se Petra mohla vidět i v zrcadle na protější stěně a to jí způsobovalo ještě větší psychickou bolest – vidět, jak ponižující věci se s ní dějí, v jak pokořující situaci se nachází. A ona s tím nemůže vůbec nic dělat!

                Přistoupil jsem k ní a sňal podprsenku a následně osvobodil její ňadra z „latexového zajetí“. Vzal jsem vakuové odsávačky na celý prs a nasadil je Petře na poprsí. Zase se začala vzpínat v poutech. Připojil jsem k odsávačkám pumpičku a začal vysávat vzduch. Za chvilku oba prsy vyplnily veškerý prostor v plastových zvonech odsávaček. Gumové manžety pevně utěsňovaly zařízení na hrudi mé „latexové hračky“. Se zájmem jsem pozoroval Petru, jak se bez ustání vrtěla a kroutila na gynekologickém křesle. Její prosebný pohled jen potvrzoval moji domněnku, že Petřina ňadra jsou velmi citlivá a tato „vakuová aktivita“ jí není příliš po chuti.

                Pak jsem si stoupl před ni a natáhl si latexové rukavice a přitom jsem jí klidným monotónním hlasem sdělil, že „zkusíme zase nějaké dechové cvičení. Ale máš obličej dost zaneřáděnej a já se nechci ušpinit.“

To byla slova, která ji opět dostala. Byla teď úplně psychicky rozložená. Já jsem si přešel kolem křesla tak, že jsem jí stál za hlavou a opět jsem k ní promluvil: „Nedostatek vzduchu prý umocňuje orgastický prožitek…, tak to zkusíme“ a s těmito slovy jsem své ruce v latexových rukavicích pomalu přibližoval k jejímu obličeji. V jejích očích bylo vidět strach a úzkost. Uhnout nemohla – její hlava byla dokonale zafixována k opěrce hlavy na křesle. Pak jsem jí překryl rukama nos i ústa a sledoval v zrcadle její reakce. Cukala se  - jednak se snažila dostat z dosahu pronikajícího uměláka a pak osvobodit svoje dýchací cesty. Na chvilku jsem je uvolnil – dvakrát se stačila nadechnout – a zase jsem ruce přitiskl na její obličej. Takhle jsem to udělal asi desetkrát a najednou její tělo strnulo. Začala se třást. Odtáhl jsem ruce od její tváře a sledoval, jak jejím „gumovým“ tělem probíhá silný, intenzivní orgasmus. Měla zavřené oči a přes roubík z jejích úst vycházely tlumené steny. A díky neumdlévajícímu umělému „vetřelci“ dobývajícímu se do její kundičky následovalo ještě několik po sobě jdoucích vyvrcholení. Nechal jsem ji, aby si ten mohutný opakovaný orgasmus vychutnala.

„Ale na druhou stranu – nemohla mít jen slast“, ušklíbl jsem se v duchu a nechal jsem ještě po nějakou dobu „fucking machine“ v činnosti. Teď už na Petře bylo vidět, že už původní příjemné pocity nejsou zase až tak příjemné. Z jejích reakcí – její tělo se vzpínalo, zmítalo, ona se celá chvěla a z úst jí vycházelo jen jakési kňučení a vše podtrhoval její pláč. Vypadalo to, že už to začíná být nesnesitelné. Chvilinku jsem ji ještě nechal trápit a potom jsem zdroj Petřiného utrpení vypnul. Odtáhl jsem ho od jejího otvoru lásky a nechal ji vydechnout. Potrápil jsem jí kundičku zřejmě poměrně hodně – když jsem se jí zkusil dotknout snažila se ucuknout, jak byla přecitlivělá.

„Nebudu tě dál mučit. Teď ti dám chvíli pokoj – máme toho ještě hodně před sebou.“ Při těchto slovech jsem jí sundal vakuové odsávačky s poprsí a vyňal roubík z úst.

Skoro neslyšitelně špitla: „Pane, prosím…“. „Neboj, teď si dáme přes noc pauzu“, hladil jsem ji po hlavě, „mám pro tebe připravené věci na spaní a odpočineš si“. Pomalu jsem ji odpoutal od křesla, sundal jí svěrací kazajku a poručil jí ať se trochu protáhne. Pak jsem ji odvedl k rozestlané posteli – bylo na ní černé latexové povlečení – prostěradlo, polštáře a deka. Vše ve zmíněném černém latexu.

„Posaď se! Počkej zde a utři si obličej“a podával jsem jí vlhký ručník. Důkladně si otírala ulepenou tvář, když jsem mezitím donesl latexové návleky na ruce – takové rukavice bez prstů a dlouhý gumový šněrovací pytel na nohy. „Ale Pane, vždyť jsem říkal, že si budu moci odpočinout?“ A už zase začala nabírat k do breku. „Uvidíš, že ti v tom nebude špatně, nádherně se odreaguješ. Vsadím se, že jsi tak utahaná, že usneš hned, jak zavřeš oči.“ Už nic neříkala, jen na mě upírala své uplakané oči, ve kterých už se opět leskly slzy. Zřejmě pro tuto chvíli rezignovala, když viděla, že jsem nekompromisní. Sama natáhla ruce, abych jí mohl nasadit návleky. Pak jsem ji položil na postel a sešněroval jí nohy do pytle. Opět tam ležela bezmocná s omezenou možností pohybu. Já jsem zatím přinesl transparentní latexovou mumii, připojenou kuklou a vnitřními rukávy.

„Ne, já už nechci…, Pane, …“ Ale já dělal, jako že jsem její poznámku neslyšel a postupně jsem ji do toho pytle nasoukal. Otočil jsem ji na břicho, zapnul zadní vstupní zip a převrátil zpět na záda. Už se nepohnula vůbec. Mumie měla v masce dva malé otvory pro nos a ústa. Nasadil jsem jí latexovou masku, jaká se používá při anesthesii, do které vedla hadice z dýchacího přístroje. Tento důmyslný přístroj se automaticky aktivoval, když by Petra přestala dýchat pravidelně. Jinak samozřejmě mohla bez problémů dýchat i bez zapnutého přístroje.

                Už jsem měl dnes opravdu dost a věřím, že moje „gumová oběť“ jakbysmet. Koukl jsem na hodinky – bylo něco po jedné ráno. Bylo toho skutečně nad hlavu a byl jsem rád, že jsem si mohl jít lehnout. Každopádně jsem byl s dosavadním průběhem spokojen. … ležel jsem už v posteli a při představách, co budu s Petruškou provádět v dalších dnech jsem usnul jako špalek …

Vzbudil jsem se asi kolem desáté. Prospal jsem se nádherně – pomohlo mi to, protože z jsem byl opravdu unaven. … a myslím, že i moje „gumová“ Petra. Já jsem tedy během spánku načerpal nové síly a nyní bylo načase zjistit, jak je na tom Petra…

                Přišel jsem do místnosti, kde „odpočívala“ a přistoupil k jejímu latexovému lůžku. Z pod gumové přikrývky koukala jen hlava v transparentní mumii. Když zjistila, že stojím přímo u ní, začala se pohybovat. „Nech toho a buď v klidu, ať tě můžu „odstrojit!“ Přestala. Sňal jsem jí anesteziologickou polomasku a pomalinku z ní stahoval gumovou mumii. Následně jsem jí osvobodil i končetiny – sundal poutací pytel z nohou a latexové návleky z rukou. „Protáhni se trochu“, poručil jsem jí. Bez slůvka poslechla.

„Teď se osprchuješ a najíš a potom budeme pokračovat v gumovém výcviku“, oznámil jsem jí suše a odvedl do koupelny, kde jsem jí pomohl ze všech latexových vrstev. Do nosu mě uhodila vůně latexu, potu a zřejmě i moči – v noci zřejmě musela vykonat potřebu do svého gumového vězení … Ta guma je stejně dobrý materiál – nepropustí to, co nemá. Nechal jsem Petru, ať se v klidu umyje a osuší. „Čekám vedle v místnosti“.

                Když jsem ji nechal o samotě, začal jsem přemýšlet, proč zatím ještě vůbec nepromluvila… Že by se svému dočasnému osudu absolutně oddala? Nebo chce získat prostor pro nějakou odvetu či útěk? Hlavou se mi honily všechny možné způsoby, kterými by Petra teoreticky mohla „ukončit“ své ponížení a mnou „praktikovaný“ gumový výcvik. „No, nic – počkám až přijde a uvidím, co dál…“, pomyslel jsem si polohlasem pro sebe.

Z těchto myšlenek mě znenadání vytrhl její hlas: „Jsem zde, Pane“. Byl jsem téměř v šoku – Petra stála přede mnou nahá s hlavou sklopenou k zemi. „Čekám na Vaše další příkazy“, špitla. Tak to vypadalo na ten první případ – rezignovala. Pobídl jsem ji – „posaď se támhle do toho křesla“ a ukázal jsem jí upravené gynekologické křeslo. Bez jakékoli záporné reakce se na něj posadila.

„Teď se najíš – resp. nakrmím tě“. „Proč na tomhle křesle, Pane?“, zeptala se nesměle. „To uvidíš za chvíli. Neptej se – mluvit jsem ti nedovolil a vylez si nahoru!“, řekl jsem energicky. Bylo na ní vidět, že zase pojala jisté obavy. Ale za chvilku byla nahoře. V pár okamžicích jsem jí gumovými popruhy připoutal ruce i nohy k opěrkám křesla.

„Pane, proč mě přivazujete?“ – už opět bylo v jejích očích vidět zděšení – „vždyť jste mi říkal, že jdeme jíst“… „Samozřejmě, že jdeme jíst, ale i potrava spadá do tvého výcviku a já rozhodnu, jakým způsobem ji budeš přijímat. Takže, abys neměla příliš volnosti a tím i příležitost nějak odporovat a snad i chtít mi pláchnout, musím tě přikurtovat. A z toho vychází i způsob příjmu potravy – lžičkou tě krmit nebudu. Mám tady směs plnohodnotné stravy, která ti bude podávána v tekutém stavu, a to způsobem …“ Ještě jsem ani nedomluvil, ale mé gumové subince došlo že s ní zase budu provádět něco, pro ni“ nepříjemného…

„Pane, prosím Vás, ne! Neuteču Vám! Nemusíte mít obavu, jen mi to nedělejte! Prosíííím. Já už asi tuším, co tím myslíte … já se najím sama. Prosím Vás, Pane!“

„Bez diskuse!“, křikl jsem na ni. Už zase začala brečet: „Ne, Pane, nechci, prosííím…!“ Už jsem to nebral na vědomí a nasadil ji černou gumovou masku, která měla jeden větší otvor pro nos a ústa. Maska byla ze silné (asi 5 mm) gumy a měla po stranách kovová oka. Za ně jsem ji hlavu znehybnil připoutáním ke křeslu.

„A ti řeknu, tak začneš polykat.“

„Pane, prosím!“ … „už ani slovo, nebo půjdeš do hola!“, zvýšil jsem hlas – jen tak napůl … a Petra zmlkla. No, ne úplně, ale spíš jen tiše vzlykala a snažila se dusit pláč v sobě. Vzal jsem hadičku o průměru 3 mm a namazal gelem. Tu jsem jí opatrně začal zavádět do nosu. Petra chtěla uhnou hlavou – ale nešlo to, znehybnění hlavy bylo dokonalé.

„Pane, to bolí!“, sténala Petra. „Vydrž! Já vím, že je to nepříjemné, ale potrvá to jen chvíli – jen co hadička projde nosní přepážkou a pak budeš už jen polykat než to projde do žaludku“.

„Do prdele! Pusť mě! Co se mnou chceš ještě dělat … co si to vůbec dovoluješ!“, vřískala Petra. Ta intenzita, s jakou to zakřičela, mě překvapila – taková slova jsem z jejích úst ještě neslyšel. Ale na druhou stranu mě to pobavilo. Bylo vidět, že za chvíli skutečně dospěje ke svému dokonalému ponížení. To už byla reakce zoufalství směrovaná k poslednímu odporu. Řekl jsem si, že nepovolím a reagovat na to nebudu. Když jsem tomu prostě nevěnoval pozornost, trochu zmírnila:

„Prosím Tě – už mě nech být, prosím...“

Ale na to jsem odvětil jen: „Teď začni polykat tu trubičku, ať se nezačneš dávit.“ Trochu ji to „natáhlo“, ale dospěla k závěru, že proti tomu stejně nic nezmůže a tak na druhý pokus začala polykat. Hadička začala mizet v jejích útrobách. Pak jsem na trubičku připojil nádobu s výživou a nechal ji „nakrmit“… Když byla nádobka od výživy prázdná, odpojil jsem ji a pomalu vytáhl trubičku z Petřina nosu. Opět plakala, tentokrát už beze slov.

Přivázanou ke křeslu jsem ji ještě nechal a mezitím jsem si připravil kombinézu, masku a návleky na ruce – vše bylo z dvouvrstvého červeného latexu. Pak jsem popošel ke křeslu a postupně začal uvolňovat popruhy, které mojí gumové hračce poutaly končetiny k opěrkám, uvolnil jsem jí i hlavu a nakonec stáhl černou latexovou kuklu.

„Tak co, subko, máš dost? Stačilo ti to jídlo?“ Ani se na mě nepodívala …“ano, Pane.“, špitla s očima sklopenýma k zemi.

„Tak dobře. Začneme s další částí výcviku. V sauně už jsi určitě byla, že?“, zeptal jsem se jí. Neodpověděla. „Na něco jsem se tě ptal, ne? Tak koukej odpovědět nebo to bude s trestem!“, zvýšil jsem hlas.

„Ano, Pane, byla.“

„Dobře. Takže to pro tebe žádná novinka nebude. Jen to obohatíme o tenhle gumový nafukovací oděv.“ A zároveň jsem jí sdělil, že si pod tu červenou kombinézu má vzít latexové spodní prádlo, které měla připraveno vedle sebe na stolku. Jednalo se o transparentní tělový latex - krátké rukavičky, punčošky ke kotníkům, kalhotky se dvěma penisy – od pochvy a zadečku. V obou byl zabudován vibrátor na dálkové ovládání. A na hlavu jsem jí natáhl masku s otevřeným obličejem. Nejdřív jsem jí ale opět schoval vlasy pod růžovou čepici – aby nerušily „celkový dojem“. Tentokrát vůbec neprotestovala a oddaně nastavila jednu ruku, pak druhou a tak dál, až měla všechno to spodní prádlo oblečené.

„Teď přistoupíme k té nafukovací kombinéze.“ Petra bez řečí vzala do rukou tu kombinézu a začala si ji oblékat. Pomáhal jsem jí při tom. Za chvíli byla oblečená – perfektně Petře padla. Měla připojené ponožky a rukavice – ty nafukovací nebyly. Jinak nohavice a horní část kombinézy se nafukovaly zvlášť. Petra se prohlížela v zrcadle a já připojil na kombinézu kompresor a pěkně do kulata ji nafoukl.

„Dáme masku a pak návleky, aby tě to nelákalo nějak si s tím oblekem hrát.“ Když jsem Petře tu masku nasazoval a vzadu zapínal zipem, trošku znervózněla. Maska měla jen otvor pro dýchání ústy a jinak žádný otvor. Nasadil jsem jí do otvoru – a tím i do úst – hadici na dýchání a páskem s přezkou zajistil vzdau na hlavě. Petra začala tak nějak fňukat do té trubice, ale to už jsem přetáhnul těsnící manžetu od kombinézy přes okraj masky. A postupně jsem masku taky nafoukl. No, a nakonec jsem přes podobné manžety připojil i návleky na ruce a též nafoukl. Teď už byla moje gumová subinka opět bezmocná. Ještě jsem ji připevnil na ventil dýchací hadice z masky ambuvak pro zpestření jejího dýchání a bylo hotovo. Pak jsem vzal Petru za její krásně „nafouknutou ruku“ a zavedl ji do „vyhřátého“ saunovacího boxu.

„Sakra – to je vedro“, pomyslel jsem si, hned, jak jsem otevřel dveře a horký vzduch mě praštil do nosu. Uvědomil jsem si, že budu muset svou gumovou hračku kontrolovat častěji, aby se mi tady neuvařila. Posadil jsem ji na lavici a řekl, ať jen sedí a zbytečně nevstává a nechodí – přikývla. Zavřel jsem dveře od sauny a ještě chvilku jsem pozoroval Petru přes malé okno ve dveřích. Zatím seděla a nějak zvlášť se nehýbala – jen občas poposedla …

Udělal jsem si kafe a pustil nějaký pěkný film – samozřejmě s tematickým zaměření. Budík jsem si nastavil na deset minut – abych se šel na Petru mrknout. Sledoval jsem jednu holandskou „Mistress“ v akci a v tom zazvonil budík. Zvedl jsem se šel zkontrolovat svoji „nafouknutou“ oběť v sauně.

Bylo tam pěkné „teplíčko“. Petra zatím nijak neprotestovala jen trochu sténala a vzdychala. Ani jsem jí nezáviděl její oděv, který vše jenom umocňoval a zintenzivňoval.

„Jak je ti, subinko? Je to v pohodě?“, řekl jsem silnějším hlasem. Kývla, že ano, ale něco zahuhlala do hadice – z toho jsem pochopil, že jí je vedro.

„To je v pořádku, to tak má být. Jinak bych tě nedával do sauny. A ještě ti pustím trošku „zábavy mezi nohama.“ A spustil jsem dálkovým ovládáním oba vibrátory. Chvilku jsem čekal, co to s Petrou bude dělat. Už za chvilku se začala vrtět a sténat. Její vzdychání tlumila dýchací hadice a to mě najednou vzrušilo, že jsem musel vyklidit pole.

„Nechám ji ještě chvilku podusit a pak uvidíme.“, pomyslel jsem si, ale už teď jsem věděl, že až tam přijdu příště, tak už se asi neovládnu! …

Zase jsem si pustil kousek toho filmu – ten mi vzrušení neubral… Takže po dalších deseti minutách, kdy jsem šel opět obhlédnout „situaci“ mi pořád ocas stál. V sauně bylo strašně v normálním oděvu natož pak v tom, který měla na sobě moje subinka. Její vzrušené vzdechy a sténání z vedra mě vzrušily na maximum. Už to nešlo vydržet – oddělal jsem Petře z masky hadici s ambuvakem a vznikl přesně ten otvor, který jsem potřeboval …

Petra se jen stačila nadechnout a začala: „Co chceš … chcete …Pane ...“, ale to už jsem jí vrazil svůj tvrdý klacek až do krku. „Hmmmm…mmmhm“, vyšlo Petře z úst – a stačilo pár pohybů a stříkal jsem jí své husté sperma do úst – no, spíš až do krku. Byla to pořádná dávka – měl jsem pocit, že ve mně nemohlo nic zůstat. Navíc se Petra trošku zakuckala a chtěla to vyplivnout – „Spolkni to! Okamžitě! Běda, jak ti něco ukápne! Tak tě tady v tom nechám do večera!“, pohrozil jsem jí. Na to se zase rozplakala. Zřejmě proto, že si uvědomila, že jsem její ústa  použil jen jako místo, kam jsem si ulevil od „sexuálního přetlaku“ – prostě jen jako „díru na vystříkání“…

                Viděl jsem její plnou pusu a s jakými obtížemi to polyká, ale nakonec to zvládla.

                „Ještě jazykem očistit!“, zavelel jsem. S pláčem mi olízala penis. „Dobře, jsi poslušná subinka. A za to si teď trošku odpočineš… Nepřestávala vzlykat, protože tušila, co za odpočinek ji asi zase čeká …

Postupně jsem Petru zbavil nafukovacích pomůcek – návleků, masky a kombinézy. Transparentní prádlo jsem jí nechal. Samozřejmě včetně kalhotek s vibrátory…

„Petruško, připravil jsem ti pro odpočinek speciální postýlku – vakuovou postýlku.“ Tam se trošku odreaguješ a odpočineš si.“ Dovedl jsem ji k onomu „zařízení“. Vypadalo to jako klasická postel s matrací na čtyřech nohách. Latexový vak byl na matraci natažen na pevně zabudovaném rámu. Vstupní zip byl po celé jedné boční délce. Zip byl vzduchotěsný, aby nemusel být vysavač zapnutý po celou dobu „procedury“. Vakuum se pak uvnitř udrželo asi ještě hodinu po vypnutí vysavače. Ještě navíc - u tohoto lůžka bylo možné mít hlavu venku – kolem krku byla pružná těsnící manžeta. Vzhledem k tomu jsem už začal přemýšlet, jak si „pohraji“ s její hlavou – vyzkoušíme třeba nějaký „extreme mask training“.

„Tak si vlez dovnitř“, pobídl jsem Petru, která se na latexové vakuové lůžko dívala s nedůvěrou. „Už jsi to někdy viděla?“, zeptal jsem se jí. „Ne, Pane, neviděla.“

„No, tak – teď to budeš moci vyzkoušet přímo na vlastní kůži. Poznáš, jak je tělo, pevně obepnuté latexem, citlivější na každý dotek a prožitek intenzivnější.“

Po těchto mých slovech se neochotně začala soukat do latexového vaku. Protáhla hlavu otvorem a já zapnul zip. „Teď roztáhni nohy – do rohů postele a ruce dej nad hlavu. Tak, to je přesně ono … leží se ti pohodlně?“ „Ano, Pane.“, řekla Petra. Na to jsem zapnul vysavač. Místností se začalo rozléhat syčení vysávaného vzduchu, které se postupně změnilo v pískání. To přestalo až latexové vrstvy pevně obepnuly Petřino tělo. Byl to úchvatný pohled. Latex přesně kopíroval její dokonalé křivky a veškeré její vnady nádherně zdůrazňoval. Zase jsem se vzrušil. Vzápětí jsem zapnul dálkovým ovládáním vibrátory v jejích otvorech – po chvilce se Petra začala pohybovat a vrtět a z úst jí vycházely slabé vzdechy vzrušení. Teď jsem viděl, že se jí to líbí – přivírala oči a měla pootevřené rty.

Nešlo odolat – přiblížil jsem se k jejím ústům a lehce ji políbil. Ona, jakoby zapomněla, co jsem s ní před chvílí prováděl a polibek opětovala. Začal jsem ji, snad instinktivně, masírovat prsa a přitom jsem ji líbal a ona mně vše „vracela“. Bylo to nádherné. Pak jsem po očku sledoval, jak se kroutí a snaží se jít vstříc „vetřelcům“ v obou svých dírkách, jak chce hýbat rukama, dotknout se svého žádostivého těla. Ale latexová vrstva vakuového lůžka ji držela pevně. Zase mě to tak rozrajcovalo a potřeboval jsem si „ulevit“. Vzal jsem tedy slipy s připojenou maskou pro orální sex. Maska měla jen otvory pro dýchání nosem a byla se slipy pevně spojena „latexovým tunelem“ – oběť tedy nemohla nikam uhnout. Natáhnul jsem si je a obkročmo si klekl Petře před obličej. Jen se na mě stačila krátce podívat – ale i tak jsem pozoroval, že jí vzrušení z očí nezmizelo. Opatrně jsem jí nasadil masku a zapnul zip. Ani se nesnažila házet hlavou, když jsem jí zasouval svoje přirození do úst, ale i sama „mu“ šla vstříc. Petra byla vzrušená na maximum. Cítil jsem, jak lačně vsála můj penis do svých úst. Chvíli úžasně olizovala špičku žaludu a chvíli zase sála a vtahovala do úst můj úd skoro až po kořen. Netrvalo dlouho a udělal jsem se Petře do úst. Slyšel jsem, jak ztěžka oddychuje – tím, že polykala moje sperma a zároveň vzrušením. Když moje vyvrcholení postupně odeznívalo, tak jí též do orgasmu zřejmě moc nechybělo, protože během několika okamžiků byla hotová taky. Sňal jsem jí masku, slezl dolů na zem a stáhl slipy s maskou. Následně jsem stáhl na minimum i oba vibrátory. Aby její vzrušení úplně neodeznělo.

„Tak, teď jsme si užili – bylo to nádherné – líbilo se ti to také, moje gumová subinko?“ Na jejích rtech jsem pozoroval náznak blaženého úsměvu … „bylo to moc hezké… Pane…“, špitla a krátce se mi podívala do očí. Bylo v nich uspokojení z právě proběhlého prožitku. Asi jsem jí na chviličku překvapil tím, že jsem ji nechal vyvrcholit, tak aby si to užila i ona.

                „Ale teď je načase zase přistoupit k tvé gumové terapii. Zvolil jsem „extrémní trénink“ pomocí masek a kukel. V lůžku zůstaneš, aby mi nemohla bránit v práci.“ Když jsem to dořekl – už zase na ní bylo vidět jak nastupuje strach z věcí, co na ní budu provádět.

„Pane, prosím …“

„Bohužel, bez této procedury by to veškeré mé snažení ztratilo svůj smysl. Musíš to podstoupit. A snaž se spolupracovat nebo bych musel následně zvolit nějaký nepříjemný trest.“

Ani jsem nedomluvil a už zase začal natahovat k pláči. „Nebreč mi tady nebo tě opravdu budu muset potrestat“, trošku jsem zvýšil hlas.

Petra se snažila nějak svůj pláč nebo spíš fňukání utlumit.

„Tak začneme“, řekl jsem profesorsky a vzal kuklu s otevřeným obličejem, kterou jsem jí nasadil na hlavu. Pokračoval jsem druhou kuklou – podobnou, ale ta měla výřez pro obličej menší – pouze od obočí pod spodní ret. Petře to svým způsobem stáhlo hlavu a obličej jí z kukly jako by vystoupl a působil dojmem, že je nafouklý. Před obličej jsem jí dal zrcadlo, aby se na sebe mohla podívat. Chvíli se dívala do zrcadla, ale při pohledu na svůj obraz se zase rozplakala. V mysli měla uchovaný svůj krásný souměrný obličej, plné rty, malý nosík a krásné černé uhrančivé oči. A teď v zrcadle byl, svým způsobem, opuchlý obličej – tak jako když se dělají fotky stylu „rybí oko“.

„Pane, nedělejte mi to, proč mě takhle ponižujete a mučíte …?“

Na to jsem se rozhodl jsem se jí to říct – „Nevíš, jak ses chovala předtím, než jsme se vsadili a než jsem tě dostal sem, do mé „gumové ordinace“? To sebevědomí, s jakým všude vystupuješ. Jenže to už snad ani není sebevědomí, ale spíš arogance. Ta tvá jistota sama sebou a to jak se chováš ke svému okolí. Jak, kdyby ti kolikrát nesahalo ani po kotníky. A já teď jako okolí beru sebe. Vždycky, když mi něco naznačíš, něco začneš a pak vzápětí, jako když dostanu „po koulích“. Ty si myslíš, že se ti nic nemůže přihodit, že na tebe nikdo nemá. Ty jsi totiž NĚKDO. Nepřipouštíš si, že bys mohla někomu svým jednáním ublížit a nebo spíš ani by ti to nevadilo, kdybys ublížila – to je ještě horší. Takže tady, Petruško, vidíš, že na každého jednou dojde. Věřím, že už si to uvědomuješ … a jestli ne, tak ještě budeš mít spoustu času si to uvědomit, protože ještě zdaleka nekončíme.

Při pohledu na ni mně jí najednou bylo i líto. „Pane, prosím, nechte mě už být. Já se sebou zkusím něco udělat“, prosila …“a vůbec, jakým právem mě tady trestáte? Vždyť to přece nemůžete – vy jste se tady sám zvolil jakýmsi vykonavatelem!“, bránila se. Ta lítost po těchto slovech byla v tu ránu pryč.

Teď jsem jen poslouchal a díval se na ni – zmohla se sice na „slovní“ odpor, ale její sebevědomí a hrdost byly ty tam. Když jsem nic neříkal, zkusila ještě jednou kontrovat – „Ale tohle je přece snad únos a znásilnění, vše je proti mojí vůli“, vzepjala se slovně, jenže dál jsem ji pokračovat nenechal:

„Podívej, holčičko – mám to všechno natočený a nafocený a třeba z toho prvního večera, jak jsem se spolu milovali a další momenty, kde se ke mně máš, kde vše je OK. Tam to vůbec nevypadá, že se ti do „toho“ nechce. Takže nikdo to nebude, tak jak ty říkáš, brát. S tím nikde neuspěješ. Spíš se nad sebou, během této „nápravy věcí“, snaž zamyslet, jestli to, co jsem ti tady teď o tvým chování řekl, není pravda, kterou si nechceš přiznat.“

„A dost řečí, pokračujeme!“, rezolutně jsem ukončil rozhovor a Petra se usedavě rozplakala. Teď už byl její pohár bezmoci naplněn po okraj. Poznala, že prohrála…

Já jsem však měl připravena v rukávu další „gumová a latexová“ esa. Proto, že bych teď skončil, nepřipadalo vůbec v úvahu. A tak, nedbaje, Petřiných slziček, jsem vzal další kuklu – ta měla otvory pro oči a místo otvoru pro nos a ústa měla vymodelované dámské přirození. A bylo vytvarované i směrem do úst. Tak jsem to Petře vtlačil do úst, usadil přes zuby a pak přetáhl kuklu přes hlavu a zavázal šněrování na zadní straně kukly. Teď přede mnou ležela žena ve vakuovém lůžku a místo obličeje měla vagínu. Když jsem Petře opět dal před obličej zrcadlo – už na něj přes slzy neviděla. Vzpínala se v latexovém sevření, a házela hlavou, jen aby se dál nemusela dívat na „svoji tvář přeměněnou v pohlaví“.

„Podívej se na sebe a nerozčiluj mě!“, řekl jsem klidným hlasem, který ale nepřipouštěl nějaké odmlouvání či odmítnutí splnění příkazu. Nicméně Petra zavřela oči a odmítala  se na sebe podívat.

„Dobře, jak chceš! Řekla sis o to sama!“, ukončil jsem snažení se zrcadlem. „Nechám tě trochu vydechnout před nástupem trestu a mezitím si na to připravím věci. A ty se taky připrav, protože v tom zůstaneš do rána! A teď je půl druhé odpoledne.“

„Prosíííím, nééé! Já nechcííí! Já už nebudu odmlouvat…“ vykřikovala Petra mezi záchvaty pláče…

„No, to opravdu nebudeš. To máš pravdu – nebude totiž čím odmlouvat“. V tu chvíli Petra spustila téměř hysterický pláč. „Tak tohle teda poslouchat nebudu!“, řekl jsem mimoděk nahlas. Vzal jsem masku ze silné 5mm gumy. Uvnitř byla ještě napevno usazená anesteziologická polomaska. Neměla žádné průzory pro oči – jen nafukovací roubík a ventil pro připojení hadice na dýchání. Nasadil jsem to Petře na hlavu, zapnul na zip a zajistil připojeným obojkem u krku. Nafoukl jsem roubík a na ventil připojil dlouhou vrapovanou hadici. Tahle kombinace bezpečně utlumila veškeré hlasové projevy mé gumové subky.

Já jsem začal s přípravami na Petřino potrestání. Vzal jsem dvě velké plechovky – byly to dvě složky pružné hmoty – něco mezi latexem a silikonem. Složky se smíchají dohromady, „oběť“ se touto hustou hmotou obalí. Po chvilce je osoba uvnitř neprodyšně uzavřena v gumovém kokonu. Bez cizí pomoci se z toho nedostane. Jediným způsobem osvobození z tohoto „zábalu“ je rozřezání gumové vrstvy – samozřejmě maximálně opatrně, aby nedošlo ke zranění osoby uvnitř. Dále jsem si připravil sterilní cévku a též katétr k zavedení do konečníku a sběrné vaky, které pak připojím na obě cévky. Přece jen bude delší dobu bez možnosti klasicky se „vyprázdnit“.

Po všech nezbytných přípravách jsem pomohl Petře z vakuového lůžka a teď již bez všech masek – jen ta z transparentního latexu s otevřeným obličejem jí zůstala na hlavě a také bez spodního latexového prádla jsem ji položil na gynekologické křeslo a přivázal.

„Zavedu ti cévku na močení a tady ten silnější katétr do análu. Po dobu trestu totiž nebudeš mít možnost normálně jít na záchod. A tak to bude nutné provést tímto způsobem do sběrných vaků. Co se análu týká – není tam žádná tuhá strava – jenom tekutá výživa, takže všechny výkaly projdou tou hadičkou bez problémů. Když jsem ji takto „drenážoval“, Petra opět – spíš vlastně už pořád – brečela. Obě hadičky jsem zajistil proti vyklouznutí nafouknutím balónku na konci každé z nich a navíc jsem je uzavřel peánem, aby se mi nezačala vyprazdňovat předčasně.

„Slez z křesla a stoupni si támhle k vyšetřovacímu lehátku.“ Petra prošla kolem nádoby s „podezřelou“ bílou látkou. Nevím, jestli jí začalo docházet, co s ní chci provést, ale když se před lehátkem zastavila, jakoby o mém trestu teď najednou s obavami přemýšlela. Chvíli se dívala na mě a pak zase do té nádoby a i z dálky bylo vidět, že se začala třást.

Přistoupil jsem k Petře a spoutal ji u kotníků a v kolenou tenkou průhlednou latexovou páskou. Pak jsem se ujistil, že má Petra všechny vlasy bezpečně ukryty pod latexovou kuklou. Vzal jsem dvě latexové trubičky a zasunul jí je do nosu. Dá jsem vzal roubík s trubičkou na dýchání a zapnul vzadu za hlavou. Moje „oběť“ bez ustání plakala, ale já jsem od svého plánu neustoupil.

„Zavři oči  a pevně stiskni rty kolem roubíku, ať se ti to nedostane dovnitř.“ Asi ze strachu to hned bez reptání udělala.

Vzal jsem si gumové rukavice po lokty, nabral na ně onu bílou hmotu a začal jí to lít na hlavu. Postupně se jí hustá tekutina rozlévala přes hlavu, na krk a ramena. Teď už jí asi bylo jasné, co s ní chci udělat. Obaloval a pomazával jsem jí tou gumou celé tělo. Když byla obalená celá, tak jsem ji ruce přitiskl k tělu a ke stehnům a obě nohy k sobě. V několika málo okamžicích už je nemohla odtáhnout ruce od těla a nohy od sebe. Byla totálně lapená v gumě. Musel jsem ji občas přidržet, abych jí pomohl udržet rovnováhu. Postupně jsem na ni lil další a další vrstvy bílé gumové hmoty a roztíral po jejím těle. Ztratila všechny své „lidské“ tvary – přede mnou stála jen jakási bílá „larva nebo kukla od nějakého obrovského motýla“, která kdysi bývala dívkou.

Opatrně jsem ji položil na lehátko, které jsem před zahájením procedury obalil igelitovou fólií, abych ho neznečistil gumovou hmotou. a dokončil „proces obalování“.

„Teď se nehýbej! Nebo ti to naliju i do těch dýchací trubic.“, pohrozil jsem jí, kdyby chtěla udělat nějakou „nepředloženost“. Samozřejmě, že bych to neudělal, ale Petra, myslím, už věřila všemu. Vyhladil a zarovnal jsem všechny nerovnosti. Obličej neměl žádný tvar – byla to „koule“, ze které vedly tři trubičky. Nebyl patrný přechod od hlavy k trupu, ani její pevné poprsí nevystupovalo z hrudníku. Už nebylo vidět rozdíl mezi tělem a končetinami i prostor mezi nohama byl beze zbytku vyplněn. Celkový výsledný dojem byl dokonalý. Guma pak postupně ztuhla do svého konečného stádia. Potom jsem k lehátku připevnil boky a přes to ještě gumové popruhy, aby Petra nespadla dolů a něco se jí nestalo. Na závěr jsem obě hadičky vystupující z oblasti přirození – cévku i katétr připojil na sběrné vaky zavěšené u lehátka.

Bylo něco po čtvrté.

„Petruško – musím ještě vyřídit u tebe v práci, že vzkazuješ, aby ti nevolali na mobil, že v zahraničí to stejně brát nebudeš a navíc dovolená se protáhne. Tady „u moře“ je krásně a navíc, u tebe, jako šéfové, se nikdo ptát nebude, proč si zůstala na dovolence déle. Tvoje pracovní nasazení během roku je hodně vysoké a člověk přece kvalitní odpočinek potřebuje, ne?“, přiléval jsem olej do ohně a pokračoval:

„Jinak – nějak večer přijdu, abych tě zkontroloval, nakrmil a pak ráno tě z toho možná pustím. Ale to podle toho jak se budeš chovat. Takže zatím se měj, užij si to tady …“ S těmito slovy jsem pomalinku odcházel z místnosti a pozoroval Petru, jak sebou hází v gumovém obalu a vydává neartikulované zvuky nebo spíš výkřiky a vřískání, které spolehlivě ztlumil roubík…

Pak už jsem ji nechal o samotě, aby mohla přemýšlet o sobě, o trestu, který si svým chováním „vykoledovala“ …, ale vlastně – škodolibě jsem si pomyslel - asi bych jí tohle provedl i kdyby předtím netrucovala. Tady mi jen poskytla záminku, ale zřejmě bych si stejně v každém případě něco našel – dřív nebo později …

(…pokračování... ???)

  ZPĚT

© LteX 2006        Poslední aktualizace: 12.12.2006